Je to paradox, který se děje každému, kdo se vydal na cestu osobní změny. Slyším to od klientek, kamarádek, kolegyň.

Najednou nefunguje to, co fungovalo dřív. Dost možná nás to v tu chvíli štve, ale ono to dává smysl.

Čím víc měníme sebe, tím spíš už nemůžeme dělat něco, co není v souladu s námi. Takže se může např. zaseknout aktivita, ze které jsme dřív měli fajn příjem. Odchází někteří přátelé apod.

Je to vlastně naprosto jasné. Proč bych měla zůstávat v tom “starém”, když si otevírám něco nového. Když mi to nedojde, tak se mi to jednoduše zablokuje, abych nešla zpátky.

Zní to krásně — objevuje se to nové

No jo, jenže když jsme na cestě a to nové ještě není plně dotvořené a nedá se na něm ještě stavět, tak to docela štve. Resp. ego to štve.

Stojí to za to

Ráda bych tu sdílela zejm. s těmi, kteří teď mají podobný pocit, že to za to stojí a ta cesta je krásná, jen to třeba v tu chvíli nedokážeme vnímat. Moc dobře vím, jak těžké to je — možná taky cítíš zoufalství, beznaděj, pocit samoty… 

Podívej se tomu do očí, dovol si to cítit a běž dál. Ono… zpátky to stejně nejde. 😊